Nebojím se říct, že od mé poslední vyjížďky uplynulo už několik týdnů. Počasí mi zatím příliš nepřálo, a tak jsem dnes s vděčností využila slunečný, i když mírně větrný den k menší projížďce. Tentokrát bez konkrétního cíle, ale o to víc si užívám volnost a radost z jízdy krajinou kolem.
Zřícenina tvrze, Žerotice
Konečně je vše připraveno a s nadšením vyrážím na další menší výlet. Moje první zastávka vede k této nádherné zřícenině, kde se vždycky ráda na chvíli zastavím, když jedu kolem. Stačí jen pár minut, abych se mohla znovu pokochat tím kouzelným pohledem. Je až srdcervoucí, jak málo z hradu zůstalo. Dnes už ho tvoří jen torzo, obvodové zdi paláce, opěrné pilíře hradeb a zbytek hranolové věže. Desítky let ho pohlcuje čas a chátrání. Jen těžko si člověk dokáže představit jeho někdejší krásu. Bohužel jsem doposud zatím nenarazila na žádnou fotografii, která by poukazovala, jak vypadal ve své plné slávě. Ráda bych si aspoň v duchu představila, jak hrdě tu stál na kopci v celé své kráse. Po chvíli focení nasedám zpět na skútr a vyrážím dál
Rozhledna Anička, Jiřice u Moravských Budějovic.
Mám svůj oblíbený okruh, po kterém často vyrážím, když nemám konkrétní cíl a chci se prostě jen tak provětrat a utřídit si myšlenky. A právě když moje cesta vede přes malebnou vesničku Jiřice, nikdy si nenechám ujít krátkou zastávku u místní rozhledny. Rozhledna se nachází v odpočinkovém areálu na severním okraji obce. Zaparkuji jen pár kroků od ní a vydávám se pěšky po pěšině, která vede ovocným sadem. Na stromech jsou umístěné obrázky, které celou cestu krásně zpříjemní. Stezka vede asi k deset metrů vysoké dřevěné rozhledně. Po schodech stoupám vzhůru a na každém stupni si čtu jména lidí, kteří se podíleli na vzniku tohoto příjemného místa. Nahoře se mi otevírá výhled na okolní krajinu. Krátká chvíle klidu a ticha kterou si vychutnávám plnými doušky. Pak usedám na lavičku, která je šikovně umístěná nad schodištěm, skoro jako by visela ve vzduchu. Přemýšlím, kam se vydat dál. V mobilu si prohlížím mapu a zaujme mě nedaleký lom u Pavlic. Je to jen kousek odsud, a tak po chvilce odpočinku nasedám zpátky na motorku a vyrážím když už jsem tak blízko, proč se tam aspoň na chvíli nezajet podívat a omrknout to.
Lom,Pavlice
Cesta do Pavlic byla opravdu krátká jen pár kilometrů, které utekly jako nic. Dorážím na úzkou silničku, která by mě měla zavést přímo k lomu. Bohužel, v místě, kde by měl být přístup, se nachází sběrný dvůr, a celý prostor je nepřístupný. Z této strany se k lomu bohužel dostat nedá. Zastavuji, vytahuji mobil a znovu nahlížím do mapy. Kam tahle cesta vlastně vede dál? Zrak mi padne na nedaleký bod s názvem „U Hrušky“ malý přístřešek u rybníčka jen pár desítek metrů odsud. Vydávám se tam ze zvědavosti. Když dorazím zjišťuji, že rybník je vypuštěný. Působí opuštěně a trochu smutně, jako by z něj spolu s vodou zmizel i život. Udělám si pár momentek na památku i prázdná místa mají své kouzlo a pak už se pomalu vydávám na zpáteční cestu.
Na zpáteční cestě si ještě dělám poslední zastávku u svého oblíbeného odpočívadla u Auerova kříže. Sesedám z motorky, v tichu okolní přírody si pořizuji pár snímků na památku a dopřeji si malé občerstvení. Poté už nasedám zpět a mířím domů. I když to dnes byl výlet „jen“ po okolí, tachometr ukazuje krásných 157 kilometrů navíc. Byl to den plný klidu a relaxu. Už teď se těším, kam mě kola zanesou příště.