Po opravdu dlouhé době jsem se konečně odhodlala vyrazit na další výlet. Už nějaký čas mě lákal Klášter Rosa Coeli – místo, které se vymyká běžným historickým památkám, po kterých obvykle příliš netoužím. Víc mě přitahují opuštěná a méně známá zákoutí. Ale tenhle klášter měl v sobě něco… zvláštního. Tichého a zároveň volajícího k návštěvě.
Klášter Rosa Coeli
Leží jen necelých 36 km od mého domova, takže jsem si naplánovala co nejpohodlnější trasu. Po obědě nasazuji helmu a vyrážím vstříc malému dobrodružství. Cesta ubíhá příjemně – minimum provozu, krajina hraje letními barvami a vítr ve vlasech (nebo spíš pod přilbou) dělá své. Po příjezdu do Kounic zastavuji a nahlížím do mapy, kde by bylo nejlepší zaparkovat. Naštěstí nacházím ideální místo jen kousek pod klášterem. Pěšky pak stoupám k areálu, a jakmile dorazím ke kiosku, zjišťuji, že za dvě minuty začíná komentovaná prohlídka. To mám dnes ale štěstí! Bez váhání kupuji lístek a přidávám se ke skupince. Klášter Rosa Coeli je opravdu nádherný – tajuplný, až magický. Jeho torza a gotické zdi působí, jako by se čas zastavil. Místy na vás doslova dýchá zvláštní atmosféra. Paní průvodkyně byla nesmírně milá, s hlubokým přehledem o historii místa. Výklad trval zhruba hodinu, ale po skončení si může každý areál projít znovu vlastním tempem – a nasát tu jedinečnou energii. Když jsem se po důkladném průzkumu rozloučila s tímto kouzelným místem (a určitě ne naposledy), nasedla jsem zpět na motorku a vydala se směrem domů – s hlavou plnou obrazů, ticha a příběhů, které tu zůstávají i po staletích.
Dalešická přehrada
Když vyrážím na cestu, zvedám pohled k obloze – a přímo přede mnou se stahují tmavé mraky. Velké, těžké, hrozící deštěm. Měním tedy rychle směr a mířím na Dukovany, jen abych se jim vyhnula a nezmokla hned na začátku. Cestou míjím jedno místo, které už dlouho nosím v hlavě a toužím ho navštívit. Přepadá mě silné nutkání zastavit… ale odolávám. Nechávám si ho na jiný, jasnější i krásnější den – ten určitě přijde. Jednu chvíli už ani nevím, kam přesně mířím. Jen si tak nechávám kola, ať mě vedou. Po chvíli bloudění krajinou se přede mnou objeví vodní hladina – a s ní i překvapení. Jsem u Dalešické přehrady! Zastavuji na jejím konci a vydávám se na malou procházku. Než se však stihnu rozkoukat, kapky z temné oblohy mě rychle vrací zpět k motorce. Ještě stíhám zachytit pár momentek, ale dešťové varování nebere konce. Vyrážím tedy směrem domů. Mé štěstí mě bohužel opouští poměrně brzy – déšť zesiluje. Po pár kilometrech jsem už důkladně promočená, ale nezastavuji. Poprvé v životě jedu na motorce v dešti – a i když to není právě komfortní, beru to jako další zkušenost. S hlavou plnou dojmů a oblečením přilepeným ke kůži přijíždím domů. Najela jsem krásných 159 kilometrů. A i když závěr výletu nebyl zrovna slunečný, celý den považuji za vydařený. Protože nejde jen o cíl, ale o cestu – a ta dnes stála za to.
